kavalíří barvy
míši čermákové

Nádherná debata na téma – Sloučení barevných variet kavalírů na MVP – se rozvinula na www.cavalierclub.cz. Také jsem se do ní zapojila a protože na fóru není prostor pro nějaké dlouhé rozepisování a třeba i vás, moje návštěvníky na zlatém kavalírovi tohle zajímá, odpovím na otázku pana Pavla tady.

Paní Čermáková, jaký máte názor Vy? Sloučit nebo nechat rozdělené? Podle mě i pro Vás jako posuzovatelku musí být mnohem lehčí posuzovat po barvách ne?

A vidíte, není…tedy bylo by, kdyby se v každé barevné varietě a v každé třídě v kruhu objevilo víc pejsků než jeden. Ono je totiž mnohem jednodušší posoudit hodně obsazenou třídu, vybrat ty úplně nejlepší z nejlepších a pak se trochu zapotit u zadávání pořadí, než zklamat „vědéčkem“ vystavovatele, který je ve třídě sám.

Kavalír je na posuzování těžké plemeno, to alespoň tvrdí moji kolegové rozhodčí, protože není tak ustálené v typu jako třeba pudlové. Když se podíváte do „pudlího“ kruhu, stojí tam téměř identičtí jedinci a to jak ve velikosti, tak v typu hlavy a nyní i v barvě srsti (také jsou rozdělení). U kavalírů je na výstavě k vidění jak obrovský hafan, tak drobná fenka; hlavy jsou také různé – maxi i mini nosy, oči kulaté i mandlové, temena plochá i klenutá… prostě všechno. A teď si, posuzovateli vyber a buď přísný, říkáte, ale už nedodáte – na ty ostatní -, protože tiše doufáte, že se mi bude líbit právě ten váš jediný a na celém světě nejkrásnější kavalírek.

A v tomto okamžiku nastává ta pravá práce

Tenkrát, v minulém století, jsem si nemyslela, že jednou přijde doba, kdy budu stát v kruhu a říkat lidem, že jejich pes je nic moc, zato ten, který stojí vedle, je ten nejlepší z nejlepších.

Prvního „papírového“ kavalírka jsem si koupila prostě proto, že jiný kavalír v roce 1987 nebyl k mání a rozhodčí exteriéru jsem se stala proto, že jsem chtěla pomoci při bonitacích (komise je složena minimálně ze dvou poradců chovu a jednoho posuzovatele plemene). A také proto, že můj tehdejší pejsek Erol výstavy nenáviděl… a já je tak milovala… Adrenalin, který provází každý vstup do kruhu, se pro mě stal drogou a já už se léta nedivím lidem, kteří skáčí bungee jumping nebo se nechají zavřít do plastikového balónu a spouští se po svahu. Přijímací a závěrečné zkoušky rozhodčích psího exteriéru jsou velmi náročné; přirovnala bych je k testům na vysokých školách, a kromě výstavních řádů, standardu a anatomie je třeba znát i poměrně dost z veterinární praxe.

Moje první výstava, z pozice rozhodčího, byla jako zlý sen. Šla jsem do toho se zcela přesnými představami, jak budu nekompromisní a jak se budu striktně držet standardu a … Všechno bylo samozřejmě jinak.

Nikdo, ani rozhodčí, není stroj. Na každého působí emoce a to ostatní okolo a najednou zjistíte, že to není tak snadné. Kde přesně je ta hranice, která dělí psy na výborné a velmi dobré? Kdy už je pes kudrnatý a kdy jen silně zvlněný? Kdy jsou oči už moc světlé a kdy jen o odstín světlejší? A takhle bych

... aneb Zázraky se dějí… a někdy i třikrát za sebou

Považuji se za normální a v podstatě běžnou babičku desetiletého vnuka, majitelku, chovatelku a posuzovatelku kavalírů a Kingů, vychovatelku na chlapeckém domově mládeže a amatérskou spisovatelku. Občas se mi zdá, že můj život uvízl ve stojatých vodách a tak udělám něco velmi „nestandardního“, jako je třeba účast v reality show. Pak toho lituji a slibuji přírodě (jsem ateista), že už nikdy nic tak pitomého neučiním…tedy alespoň ne v dohledné době, než se ovšem otřepu a vyvedu další šílenost – teď mně například láká tandemový seskok padákem…

Ale matka příroda občas zaúřaduje; jako by mi chtěla dokázat, že se nemusím namáhat, protože ona má pro mne naplánovaná opravdu velká překvapení, a připraví mi takový zážitek, že se mi z toho točí hlava ještě druhý den.

Byla jsem kluby nominována jako rozhodčí plemen Cavalier a King Charles spaniel na mezinárodní výstavu psů konanou 24. a 25.4.2010 v Českých Budějovicích. Tam jezdím posuzovat moc ráda, výstavy jsou vždycky výborně připravené, kavalírků a Kingů se tradičně přihlásí opravdu hodně a atmosféra je tam jedinečná.

Celý výstavní den probíhal standardně, pejsků bylo přihlášeno víc než osmdesát, a tak jsem se měla s kým mazlit. Úroveň jedinců plemene Cavalier byla velmi vysoká; někdy jsem se fakt zapotila, abych rozhodla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tedy abych opravdu vybrala toho nejlepšího z nejlepších… no jak říkám, skvělý den.

Jako nejlepšího z plemene jsem nakonec vybrala, podle mě naprosto úžasného pejska z mezitřídy v barvě blenheim, ZIPPY Prokopská hvězda. Měl jedinečný pohyb, výbornou hlavu s něžným,

(rozšířený a doplněný článek z 5.1.2009)

Motto: Vystavování je hra. Vystavovatel předstírá, že má nejkrásnějšího psa na světě a posuzovatel se občas tváří, že tomu věří…

Proč?

Kdo to nezkusil nepochopí, co nutí dospělé lidi vstávat ve tři ráno a hnát se přes půl republiky aby se dozvěděli, co si o jejich psovi myslí úplně cizí člověk. Zpátky jedeme většinou rozhořčení na nejvyšší míru, protože ten hlupák rozhodčí vůbec nepochopil, jaký skvost jsme mu předvedli. Přísaháme, že se už nikdy na žádnou výstavu nepřihlásíme… No a za pár týdnů se to celé opakuje Je to jako droga a kdo výstavám jednou propadne, je ztracen. Jediné, co nás může utěšit je fakt, že v tom nejsme sami. Před výstavištěm zastavují desítky aut, z nichž vylézají stejně závislí nešťastníci. Jak říkám, je to návykové, ale tak krásné… Protože každá hra má svá pravidla, je dobré, pokud chceme uspět, seznámit se s těmi výstavními. Ono snad nejde ani o to, oběhnout s pejskem kruh a přidržet ho na stole, to umí každý, ale předvést svého miláčka tak, aby vynikly jeho přednosti a naopak zůstaly potlačeny nedostatky, to už chce trochu přípravy. Další a nesmírně důležitý aspekt vystavování je ten, že jen dobře připravený pes je na výstavě spokojený a tudíž úspěšný. Zkusme se vcítit do psího uvažování – je vzbuzen v nečekanou hodinu, autem odvezen několik stovek kilometrů na místo, kde je rámus, spousta lidí a psů. Pak je vláčen dokolečka, stavěn do výšky, osaháván cizím člověkem a ke

Již víckrát jsem psala povídání na téma – jak dobře připravit psa na výstavu, co ho všechno naučit a jak se pak v kruhu chovat, ale ještě nikdy jsem se spolu s vámi nezamýšlela nad fyzickou výstavní přípravou kavalíra. A přitom je to tak důležité…

První krok – výběr štěněte – je zřejmě nejdůležitější. Není to sice stoprocentní, ale po výstavně úspěšných předcích, (a to nejen rodičích, ale i pra, prapra a praprapra rodičích) se spíše dočkáme šampióna, než když si zamluvíme štěňátko již samotným chovatelem určené „na mazlení“.

Kvalitní krmení je druhým krokem k úspěchu. Granule za pár korun koupené v supermarketu prostě neob- sahují všechny potřebné látky, které naše štěně potřebuje. Netvrdím, že kvalita prodávaných krmiv je vždy přímo úměrná jejich ceně, ale není na škodu zeptat se zkušených a hlavně úspěšných chovatelů, kterým granulím dávají přednost. Pozor, ani to, že se váš pes může po levných „bobcích“ utlouct neznamená, že jsou dobré. Mnoho podřadných krmiv je vyráběno na bázi chuťově výrazných látek, zato živin je v nich pramálo. Také příliš hubený nebo tlustý pes má ve výstavním kruhu malou šanci na úspěch. V tom prvním případě patrně musíme změnit jídelníček, přidat do krmení Pangamin nebo začít místo granulí vařit kaloricky bohaté jídlo; a v případě druhém omezit cukry a tuky a vybrat třeba light formuli používaného krmiva nebo podávat cvalíkovi syrovou, jemně strouhanou mrkev s libovým masem a s vitamíny pro psy.

Rozumná denní dávka pohybu je krok třetí. Kavalír je pejsek

„Vystavování je hra. Vystavovatel předstírá, že má nejkrásnějšího psa na světě, a posuzovatel se občas tváří, že tomu věří…“.

Kdo to nezkusil, nepochopí, co nutí dospělé lidi vstávat ve tři ráno a hnát se přes půl republiky, aby se dozvěděli, co si o jejich psovi myslí úplně cizí člověk. Zpátky jedeme většinou rozhořčení na nejvyšší míru, protože ten hlupák rozhodčí vůbec nepochopil, jaký skvost jsme mu předvedli. Přísaháme, že se už nikdy na žádnou výstavu nepřihlásíme…

No a za pár týdnů se to celé opakuje. Je to jako droga a kdo výstavám jednou propadne, je ztracen. Jediné, co nás může utěšit, je fakt, že v tom nejsme sami. Před výstavištěm zastavují desítky aut, z nichž vylézají stejně závislí nešťastníci. Jak říkám, je to návykové, ale tak krásné…

Protože každá hra má svá pravidla, je dobré, pokud chceme uspět, seznámit se s těmi výstavními. Ono snad nejde ani o to, oběhnout s pejskem kruh a přidržet ho na stole, to umí každý, ale předvést svého miláčka tak, aby vynikly jeho přednosti a naopak zůstaly potlačeny nedostatky, to už chce trochu přípravy. Další a nesmírně důležitý aspekt vystavování je ten, že jen dobře připravený pes je na výstavě spokojený a tudíž úspěšný.

Zkusme se vcítit do psího uvažování – je vzbuzen v nečekanou hodinu, autem odvezen několik stovek kilometrů na místo, kde je rámus, spousta lidí a psů. Pak je vláčen dokolečka, stavěn do výšky, osaháván cizím člověkem a ke všemu vycítí naši nervozitu a někdy i zklamání, které je pro něj

Když jsem dostala nabídku zajet se podívat na klubovou výstavu kavalírů do Anglie, chvíli (ale opravdu jen chvíli) jsem zvažovala, jestli bych za stejné peníze neměla ještě jednou navštívit můj milovaný Egypt… Kavalíři zvítězili a tak jsem se jednoho pošmourného rána ocitla s dalšími sedmi nadšenci v městečku Great Malvern (Plešatá hora), kde se již opakovaně anglické klubovky konají.

Trochu mě udivilo, že ve vlaku ani cestou nebyl k vidění žádný kavalír. Kromě dvou rozespalých pánů a jedné černé kočky byl Malvern bez života. Trochu připomínal scénu z detektivních románů, chyběl jen detektiv Dalglish.

Na výstavišti bylo zaparkováno pár aut, ve strážní budce popíjel nějaký strejda kafe z hrnku a v tu chvíli jsem měla nepříjemný pocit, že slavná klubovka bude nejspíš pěkné fiasko. (U Rudého moře je pořád teplo…)

Plechová hala nebyla moc velká, takže jsem při vstupu uvažovala, kam se těch pět set inzerovaných pejsků s majiteli, rodinnými příslušníky a klecemi vejde. Za dveřmi nás přivítaly dámy, které nám nabídly k zakoupení katalog a popřály šťastný den a pak už jsem se jen divila. Dva veliké kruhy byly ohraničeny židlemi, ale výstavní klece měli vystavovatelé umístěny vzadu, v boxech, které jim i pejskům poskytovaly pohodlí a soukromí. Několik prodejců nabízelo vodítka a jiné potřeby a pamlsky, pár starodávných pohárů se lesklo na zvláštním stole.

Jak jsem se později dozvěděla, byly putovní a z minulého století. Majitel vítězného jedince byl povinen zaplatit jednu libru na pojištění těch relikvií a za rok pohár vrátit vyčištěný a vyleštěný. Přišlo mi to docela úsměvné, když jsem

Už jsme se smířili s tím, že se pro nás staly výstavy vysoce návykovou drogou, že se bez nich neobejdeme a že v zimě, bez pravidelného víkendového šílenství, prožíváme docela slušné abstinenční příznaky. Samozřejmě, že jezdíme na výstavy hlavně proto, abychom si naplno užili adrenalinového opojení, které se nás zmocňuje při vstupu do kruhu, abychom si popovídali s přáteli, které jinak těžko uvidíme a abychom společně se svým psem prožili krásný den, ale sbírání titulů má také něco do sebe. Není to jen o tom, že si společně s CACem nebo CACIBem většinou přivezeme domů pěkný pohár, ale při prohlížení výstavní přílohy průkazu původu našeho pejska zažíváme něco, co znají všichni filatelisté –- tenhle titul (tuhle známku do sbírky) ještě nemáme.

Jsou výstavy oblastní nebo krajské, kde nejlepší pes a fena obdrží titul oblastní nebo krajský vítěz, ale tato vítězství se nijak nesčítají a jejich hromaděním nic víc nezískáme. Naopak většina titulů, které můžeme dostat na výstavě vyššího typu pořádané pod záštitou Federation Cynologique Internationale—FCI, je tzv.čekatelství a teprve patřičný počet těchto ocenění přinese našemu psu kýžený šampionát.

Nejmladší z rodiny našich výstavních titulů je Český junior šampion, který byl v Česku zaveden zhruba před deseti lety. Možnost dosáhnout tohoto titulu je pro majitele mladých jedinců povzbuzením a dalším důvodem, proč chodit na výstavy.

CAJC je čekatelství Českého junior šampiona a uděluje se psům a fenám ve třídě mladých na výstavách mezinárodních, národních, speciálních a klubových. Tento titul může (ale také nemusí) být zadán jedincům oceněným známkou výborný