kavalíří barvy
míši čermákové

Klouzala jsem se dnes ráno na mramorové kolonádě okolo Kongresového centra a závistivě jsem sledovala svoje dva pejsky, kteří se po tom „zrcadle“ spokojeně honili. Okolo prosvištěl důchodce od vedle, vláčený přerostlým boxerem. Ani nestačil pozdravit, jaký to byl fofr.

To se jim to lítá, když mají náhon na všechny čtyři… Jen tak tak jsem ustála okamžik, kdy se mi nohy málo důstojně rozjely do stran. Jedinou útěchou mi byl fakt, že kromě několika výjimek jsme na tom byli my lidé stejně. Po slepičím způsobu jsme cupitali po umrzlém mramoru a doufali, že to přežijeme bez úhony.

Raději jsem opustila údajně „udržovanou cestu“ a brodila se neshrabaným sněhem. Alfík sebou plácl na záda a s chutí se ve sněhu vyválel. Pak si nabral plnou hubu té ledové nádhery a přinesl mi trochu jako dárek a současně výzvu ke hře. Plácala jsem koule, házela je na chodník a pesové se mi je snažili nosit zpátky… tedy většinou jim roztály v tlamě, ale stejně se náramně bavili.

Nemyslím si, že byla příroda k nám, lidem, spravedlivá – každý vrabčák umí létat sám od sebe, my si na to pořizujeme málo elegantní mašiny, všichni mořští tvorové mají s přírodou domluveno, jak ve vodě dýchat, zatím co člověk se po pár minutách začne topit a tak bych mohla pokračovat s kamzíky, kteří dokáží hopkat po naprosto neschůdných horských srázech, s opičkami, které si spokojeně loupou banán a na větvi visí za ocas nebo s gekony, kteří si klíďo píďo lezou za hmyzem po stropě hlavou dolů.

Jacípak

Přišli mě navštívit majitelé mého odchovu – malé psí holčičky. Posadili jsme se na zahradu, povídali jsme si, jak jde život a pak mi ukázali, co všechno Duchess umí. Bylo toho hodně, od podávání tlapky až k téměř neuvěřitelně dokonalé chůzi u nohy bez vodítka. Je to fenka chytrá a páníčkové se jí hodně věnují.

Pak se mě zeptali, co umí můj pejsek, jestli dovede něco, co malá nezná. Asi čekali kousky někde mezi kouzlem a černou magií, ale já je musela zklamat. Můj pes neumí nic zvláštního, jen je rád se mnou, miluje všechno, co mám ráda já, vždycky pozná, když je mi smutno, rozumí skoro všemu, co mu říkám a je nešťastný, když od něj odejdu.

V lese se věnuji houbaření a on si okolo mě čenichá, u vody se spolu opalujeme a plaveme, na návštěvě leží pod mojí židlí a poslouchá, jestli se náhodou nemluví o něm a když se domnívá, že ano, zabuší ocasem do podlahy, abych věděla, že nespí, ale poslouchá. V hotelu se chová jako pravý aristokrat, miluje děti, se psy se nepere, kočky nehoní a holuby nevnímá. Prostě si se mnou spokojeně žije.

Když mi bylo patnáct a měla jsem svého prvního psa, zkoušela jsem na něm všechno, co jsem si přečetla v kynologických knihách, tedy od bezpodmínečného poslechnutí na mrknutí oka až po stopování a vyštěkávání. Roby to všechno dokonale zvládl a nemyslím si, že byl nešťastný – měl soutěživého ducha a všechno tohle bral jako součást

Chov psů sebou nese potřebu být znalcem v hodně oborech – genetikou počínaje přes anatomii psího rozmnožovacího ústrojí, porodnictvím, výživářstvím, etologii a psychologií konče.

Takový chovatel pečlivě vybere rodičovský pár, propočítá možnosti (samozřejmě že mu vyjde úžasná kombinace, což znamená pět šampiónů ze sedmi narozených štěňat) a zároveň si spočítá, že dny „D“( tedy dny, kdy se akt určitě povede), připadnou na pátek a neděli. Je si téměř jist, že si snoubenci „padnou do oka“, jak by také ne, vždyť vybral toho nejhezčího a za osm neděl, opět o víkendu, se bez problémů narodí štěňátka jako malovaná.

Jenže člověk míní a příroda si dělá si chce. Fenka začne hárat o týden dřív, vybraný pejsek je s majiteli na dovolené v Chorvatsku a ten druhý, neméně krásný a perspektivní plemeník se tváří, jako by se ho to netýkalo. Fenka, která se ještě ten den ráno nastavovala každému vořechovi v ulici, zahlíží na pejska očima zelenýma nesouhlasem a chovateli nezbývá nic jiného, než se plazit dvě hodiny po koberci a snažit se ty dvě trdla spojit…

Nakonec se svatba přeci jenom povede, majitel pejska jásá, jaký že je jeho chlapík šikovný frajer a chovatel si potajmu masíruje kolena a medituje o tom, jak krásný koníček je třeba taková numismatika…

Za dva měsíce (ve středu) se narodí štěňátka a chovateli teprve nastává problém – komu já je jenom svěřím? Ideální by bylo, nechat všechny děti doma. Nebo je dát nejbližším příbuzným, eventuálně kamarádům a spolupracovníkům s tím, že ve smlouvě bude následující odstavec