Chovný jedinec
Našemu pejskovi jsou už dva roky. To nám to uteklo… Psi většiny plemen jsou v této době fyzicky i psychicky dospělí a pokud se splnil náš předpoklad, tak máme doma zdravého, dobře socializovaného a exteriérově pěkného jedince s vyrovnanou povahou.
Zhruba v této době je třeba splnit ještě další podmínku pro chovnost a tou je bonitace.
Bonitace, neboli uchovnění, spočívá v pečlivé prohlídce našeho pejska, kterou provádí výborem klubu pověřená komise, jenž se skládá z rozhodčího exteriéru a poradců chovu. Posuzovatel psa změří, provede kontrolu skusu, spočítá zuby, ohodnotí pejska v pohybu i v postoji, prozkoumá kvalitu srsti a v neposlední řadě prověří i jeho povahu. Na základě těchto zjištění je psíkovi přidělen bonitační kód a pokud je vše v pořádku, je z něj chovný pes nebo chovná fena. Je tedy jasné, že bonitace není jen tak nějaká formalita, ale vážný a pro našeho pejska nebo fenku nesmírně důležitý krok. Není to výstava, psi nesoutěží, není tedy vybírán ten nejlepší, ale je to taková „maturita“, která našeho mlaďocha posune do další životní etapy.
Jsou plemena, která mají velmi přísná bonitační kritéria a do chovu jsou připuštěni jen opravdu naprosto dokonalí jedinci. V jiných případech, například u plemen označovaných jako málopočetná, jsou tolerovány lehké nedostatky a u některých typů společenských pejsků není důvodem k vyřazení z chovu ani neúplný počet zubů.
Ale tohle všechno dávno víme, protože ještě před tím, než jsme se rozhodli vybrat perspektivní štěňátko, jsme se s bonitačními podmínkami důkladně seznámili.
Na akt uchovnění musíme pejska připravit ještě pečlivěji než na výstavy nebo zkoušky. Dobře vychovaný pes, který se nechá změřit a dovolí posuzovateli důkladnou kontrolu chrupu, těla i srsti, je pro bonitační komisi pravým požehnáním. Jsem rozhodčí exteriéru, tedy velmi často provádím bonitace a věřte, že neukázněný jedinec jde jen těžko objektivně posoudit. Pod měřidlem se někteří psíci změní v hromádku rosolu, který se roztéká do všech stran, kontrola zubů spíš připomíná boj o život a zhodnotit pohyb u psa, který jde po celou dobu posuzování po zadních, také není jednoduché. Nejhorší na tom všem je, že se leckdy jedná o naprosto perfektního představitele plemene, u kterého byla ovšem hrubě podceněna příprava.
V tomto okamžiku se ve mně vždycky perou dva pocity – ten první je seřvat majitele (jejku, to by byla taková krása…) a psa od bonitace vyhodit, ale nakonec ve mně převládne zdravý rozum, který mi říká, že pes za pána nemůže a že by bylo škoda takhle exteriérově pěkné zvíře do chovu nepustit.
Dalším krokem je přeregistrace, kterou provádí zastřešující organizace. Tímto okamžikem je náš pesan uznán za chovného i „úředně“ a my se můžeme pustit do vybírání partnera pro naší fenku nebo přijímání záznamů na krytí pro našeho psa, tedy pokud splnili i klubem určenou podmínku – dosažení patřičného věku.
Jsou plemena, u kterých je výběr vhodných chovných párů zcela v režii poradce chovu, ale u kavalírů si chovatel plemeníka navrhuje sám a majitel pejska musí počítat s tím, že ne vždycky je jeho pes ke krytí zvolen.
Výběr chovného páru je jedním z nejkrásnějších chovatelských aktů. Ponoříme se do zkoumání linií a zdravotních předpokladů, přibereme na pomoc genetiku, studujeme bonitační kódy, prohlížíme fotografie… a nakonec zvedneme telefon a požádáme o radu člověka, od kterého jsme si čubinku pořídili, protože je zkušený kynolog a má většinou promyšlené chovatelské plány na několik generací dopředu. Vzhledem k tomu, že se jedná o jeho perspektivní odchov, tak nám určitě dobře poradí.
Dalším krokem je zřízení chovatelské stanice. Ono to zní náramně vznešeně, ale v podstatě se jedná o přiznání jedinečného názvu, který bude něco jako „příjmení“ našich odchovů. Žádanku nalezneme v dokumentech na webových stránkách ČMKU a pak už zbývá jen navrhnout šest těch nejkrásnějších názvů, ze kterých nám, když to dobře dopadne, bude nám jeden mezinárodně přiznán. Někdy se stane, že námi vybrané názvy jsou již používány kdesi ve světě a my musíme vymýšlet znovu.
Ač to vypadá velmi jednoduše, v praxi jsem při navrhování názvu zažila i návrh na rozvodové řízení. Jindy láskyplní manželé se zhádali takovým způsobem, že jsem se bála o jejich zdraví. On si zadělal na infarkt, ona na žaludeční vředy, ale na názvu chovatelské stanice se nedohodli. Nakonec měl každý svojí, odchovy si na nich pravidelně střídali a dokonce si pořídili i další fenku, asi aby to rychleji odsejpalo.
Při vymýšlení toho nejkrásnějšího jména naší chovatelské stanice jsme omezeni v podstatě jen jedinou podmínkou – nesmíme překročit počet čtyřiceti znaků; ostatní je jen na naší fantazii a…zdravém rozumu.
A tady bych prosila opravdu zdravý rozum použít. Příliš dlouhý název stanice bude působit potencionálním majitelům našich štěňat problém při vyplňování přihlášek na výstavy nebo na soutěže a nesmíme zapomenout, že se k němu přidá ještě vlastní jméno štěněte. Množství háčků a čárek zase znemožní správnou interpretaci v cizině a názvy typu Od pudelky, Z roztrhané zástěry nebo Smějící se kolínko jsou roztomilé snad jen když je vymýšlíme pod vlivem alkoholu. Lehce se rosím při představě, jak o pár měsíců později, opět v povznesené náladě, jsou štěňatům vymýšlena jména. Takový Makarón z Teplé polévky nebo Obratel Od shnilé kostry opravdu není to pravé makové. Nesmíme zapomenout, že jméno chovatelské stanice nebudeme používat jen my, ale především majitelé našich štěňat.
Někteří začínající chovatelé předvídavě využijí možnost odchovat první vrh na cizí chovatelskou stanici; většinou se v takovém případě opět obrátí na člověka, od kterého fenku koupili, a teprve pokud zjistí, že mají chuť a především sílu na další vrh, zřídí si název vlastní.
