Odchov perspektivního štěněte – výchova
Druhá část přípravy na hvězdnou kariéru našeho štěňátka je složitější; jedná se o výcvik, díky němuž se stane náš pejsek nejen ovladatelným, ale i klidným a sebevědomým jedincem, kterého jen tak něco nerozhází. S výchovou nečekáme, až bude štěně „větší“, začneme hned první den tím, že ho zvykáme na náš hlas, dotyky a jméno. To nemusí být nutně stejné, jaké má v průkazu původu; ono by se také špatně volalo: „Amicitio Magnifico pojď ke mně,“ nebo: „Calderone Juniore sedni!“
Asi to bude Citina a Deron, kteří si budou později na naše přání sedat a lehat a jejich původní jména budeme používat jen k oficiálním účelům, jako je například přihláška na výstavu nebo žádost o krycí list. Důvěra, kterou do nás štěňátko vkládá, je naprosto nezbytná a pejsek musí být přesvědčen, že v nás má přítele, na kterého se může spolehnout. Zároveň bychom ovšem neměli svým „egem“ psa ubít, protože pak se lehce může stát, že naprosto podřízený plemeník nebude schopen v naší přítomnosti nakrýt fenu- vždyť na takové chování má nárok jen vůdce smečky, a to jsme podle jeho názoru my…
Pro začátek je dobré na sebe kavalírka navyknout a zároveň mu poskytnout co největší prostor k poznávání nových věcí a zážitků. Svezeme jej autem, metrem, tramvají i vlakem, zavedeme ho na návštěvu k přátelům, necháme ho seznámit se s jinými psy v našem okolí a vůbec ho přibereme ke každé naší činnosti. Takto socializované štěně, za předpokladu, že má vyrovnanou povahu, pak bude přijímat výstavy, závody a jiné naše společné aktivity jako báječnou zábavu a nebude se bát ani takových věcí, jako je vrtačka nebo vysavač.
Když si budeme jistí, že je na nás štěně dostatečně fixováno, venku, na bezpečném místě, se mu „jako“ ztratíme. Stačí minuta pocitu, že je samo a opuštěné, pak si nás již vždycky bude hlídat a my nikdy nebudeme mít problém s tím, že nám pes uteče.
Dalším důležitým prvkem ve výchově je heslo: nikdy štěně nezachraňujte v náruči, když se blíží nějaký větší pes. Žádný můj kavalír se nikdy nebál velkých psů, a ovšem že je ani jeden neprovokoval štěkáním nebo zběsilým útěkem. To jsou totiž situace, které většinu psů vydráždí k útoku a právě takhle špatně nastavené to mají pejsci, co jsou zvedaní ze země a odnášení na ruce do bezpečí. Polovina z nich se pak přeceňuje a na psy doráží a ta druhá půlka se snaží zmizet tak rychle, jak jen je to možné; a obojí je špatně.
Ve psím světě je hierarchie daná a pravidla jsou neměnná. Menší a slabší jedinec je podřízený a pokud se tak chová, nic zlého se mu nestane. Pokud je jeho projev „nestandardní“, dominantní pes si ho srovná, což ovšem může být pro našeho pejska osudné.
Vycházíme z předpokladu, že štěně je pro dospělé psy tabu. Má doložku nejvyšších výhod a žádný normální pes mu záměrně neublíží. Je tedy třeba jen pohlídat, aby našeho mlaďocha nevyzvalo ke hře psisko třikrát tak velké a těžké, protože při hře by mohlo dojít k nechtěnému úrazu.
Ostatní situace bychom měli nechat k vyřešení našemu štěňátku. Třeba vás překvapí, jak klidně takové setkání proběhne. Dospělý pes většinou štěně jen očichá a jde dál, ale pokud věnuje našemu pejskovi více pozornosti, je dobré si ke štěněti přidřepnout a „seznámení“ absolvovat společně. Náš pes je klidný, vždyť jsme s ním a ten druhý se nejspíš nechá od nás pohladit, čímž štěně ujistíme, že je všechno v pohodě, že není čeho se bát.
Také zájem cizích lidí o naše štěně nekomentujeme výkřiky typu – pani, nesahejte na toho psa, protože naše emoce ujistí pejska o tom, že dotek jiného člověka je nepřípustný; pak se ovšem nesmíme divit, že na výstavě při kontrole varlat utrhne rozhodčímu rukáv u saka. Nezapomeňte, že psi jakékoliv plemene by na výstavách nebo při zkouškách měli snést ve své blízkosti cizí lidi, jinak na takových akcích nemají co pohledávat.
