kavalíří barvy
míši čermákové

 

Tajemství úspěchu tkví v tom, že děláme docela obyčejné věci neobyčejně dobře.

Rockefeller

Chov psů není jen zájmová nebo výdělečná činnost; chov psů je, jako ostatně většina lidských činností, životní filozofie. Pokud se nechceme zařadit do davu pouhých množitelů, musíme tomuhle velikému koníčku podřídit i podstatnou část svého života. A protože na konci našeho snažení stojí živé štěně, je k tomu potřeba ještě přidat ranec zodpovědnosti, balík informací a hromadu času; prostě jak říká můj kamarád – když se něco dělá vrcholově, je to fuška.

Je zajímavé zamyslet se nad tím, jak se z lidí stávají chovatelé. Jen málokdo měl to štěstí, že se narodil do rodiny psy obklopené, hafany milující a problematiky chovu znalé. Většina z nás se chovatelem stala nenápadně, jakoby omylem. Prokousávali jsme se šedou teorií a zároveň jsme dělali hloupé praktické chyby. Ono se nadarmo neříká, že nejlepší škola je škola života… jen kdyby to školné nebylo tak vysoké.

Snad v žádné evropské zemi není tolik zaregistrovaných chovatelských stanic jako u nás. Skoro to vypadá, že každý, kdo si koupí fenku s průkazem původu se okamžitě rozhodně odchovat alespoň jeden vrh. Důvody pro toto rozhodnutí jsou stále stejné – každá fena musí mít „zdravotní“ vrh, chtěli bychom si po naší fence nechat štěně nebo, anebo a to je největší omyl, štěňaty zaplatíme náklady vynaložené na matku.

A jak je to ve skutečnosti? Ani v přírodě neexistuje vyšší živočišný druh, kde by se všichni jedinci podíleli na reprodukci, štěňat se může narodit i šest (to si je necháme všechna?) a problémový porod vedený císařským řezem nám nejen že peníze nevrátí, ale naopak odčerpá. Pokud to s pejsky myslíme vážně, musíme se připravit na spoustu zklamání z neúspěchu, někdy dokonce i na tragický konec, na bezesné noci a na dny, kdy nebudeme vědět, kam dřív skočit; ale abych byla upřímná, také to znamená hodně radosti a úžasný pocit štěstí, kdy se nám všechno povede tak, jak jsme plánovali a také na milé chvíle strávené se štěňaty a jejich novými majiteli, z nichž se patrně stanou naši přátelé.

Je hodně lidí, kteří se po prvním vrhu rozhodnou to víckrát nezkoušet.

„Z bytu v paneláku se nám stala psí bouda, spala jsem kvůli těm mizerům sotva tři hodiny denně, dvě štěňata mi doma zůstala půl roku a manžel se odstěhoval na tři měsíce k mamince,“ svěřila se mi jedna začínající chovatelka a zároveň se zapřísahala, že už nikdy štěňata nechce ani vidět. Trochu jsem jí i chápala, protože tohle všechno znám, ale na druhou stranu jsem postrádala zmínku o tom, jak skvělé je pozorovat štěňata při hře, jak nádherný je to pocit, dívat se na malou šelmu psovitou, která objevuje svět a jak je báječné sledovat vlastní úspěšný odchov na výstavách nebo při zkouškách. Než se pustíme do toho velikého chovatelského dobrodružství, musíme si být jisti, že jsme na všechno připraveni stejně důkladně, jako bychom plánovali mateřství, ovšem s tím rozdílem, že potomků bude asi víc než jeden a že budeme muset nakonec pečlivě vybírat rodiny, kterým naše „děti“ svěříme; a věřte mi, to také není žádná legrace.

Chovatel je vlastně takový malý bůh, který řídí život psů jemu do péče svěřených a to není zanedbatelná funkce. Musíme se velmi snažit být hodni takové moci.