Psí milování
Psí milování je krásné, když se daří tak, jak má; tedy fenka je v tom správném „rozpoložení“, pejsek skvěle potentní a jeden druhému se zamlouvají.
Po úvodním hopkání, při kterém pes předvádí, jak úžasný bude otec, se k němu fena otočí zádí a velmi typickým gestem odkloní ocas. Pes vyzkouší její ochotu tak, že na ní položí hlavu a když se domnívá, že je s pářením svolná, obejme ji zezadu tlapkami a po několika úvodních poskocích do feny vnikne. Při kopulování se jeho penis zvětší a pokud je vše v pořádku, zůstane s fenou pevně spojený po dobu několika minut nebo i hodin. Většina psů má při svázání tendenci přehodit přes zadek partnerky nohu a otočit se k ní zády, protože jen tak mají znehybnění a tudíž zranitelní partneři šanci ubránit se případnému útočníkovi.
Při svázání vzniká v rodidlech feny podtlak, který usnadňuje spermiím cestu do vejcovodů, kde jsou připravená zralá vajíčka, čekající na oplodnění. Krytí ovšem může být úspěšné i tehdy, kdy ke svázání nedojde a naopak; hodinové spojení ještě neznamená, že se akt povedl.
Jenže ne vždy je „svatba“ takhle idylická a začínající chovatelé si marně lámou hlavu jak je možné, že se na vesnici kde jaký Punťa urve od boudy, podhrabe plot, uběhne pět kilometrů, serve se s deseti dalšími psy, přeleze branku a ještě má sílu fenku úspěšně nakrýt. Vysvětlení je prosté – Punťa vznikl přírodní selekcí, při které přežívají pouze silní a schopní. Jakákoliv abnormalita nebo vada svého nositele vyřadí když ne ze života, tak naprosto určitě z reprodukce, protože slabý nebo nemocný pes nemá šanci se k háravé feně ani přiblížit. Kdo viděl například v Řecku psí párie, kteří se houfně potulují ulicemi a obléhají východy z hotelů, ví, o čem mluvím.
Ovšem naši vymazlení a od štěňátka opečovávaní aristokraté, to je úplně jiná káva. Na rozmnožování se podílí i chovatelem vypiplané nejslabší štěně z vrhu – jak by ne, když standard některých plemen upřednostňuje mini velikost; zkušený chovatel ví, jak pejskovi při krytí pomoci a když se akt nepodaří, ještě stále je tu možnost inseminace, tedy dalšího „nepřírodního“ kroku.
Jsem přesvědčená, že takhle by to být nemělo. Pohlavní pud, tedy přírodou přikázaná touha po zachování rodu, musí být výrazný. Schopný plemeník a fena, která se dokáže dobře postarat o štěňata, vytvoří potomky se stejnými vlastnostmi a je jasné, že to funguje i naopak. Pak je jen na nás, jestli kvůli zářivému exteriéru dokážeme přimhouřit oči nad tím, že výstavními tituly ověnčený pes je impotentní.
Někdy jsme psí neochotou se pářit vinni my, majitelé psa. Znám případy, kdy dokonale vycvičený pes v přítomnosti svého pána nekryl, zato když s ním akt absolvoval jiný člen rodiny, byl jak rozjetý náklaďák. Kdo se jen trochu zajímá o etologii, má v tomto případě jasno; krýt fenu má právo pouze alfa samec a to je v tomto případě pán.
Miluji logiku psího uvažování, ale majitele, kteří tvrdě trestají mladé psy za pokusy kopulovat na lidech, nechápu. Jak má pak jejich okřikovaný pes vědět, že je za pár let stejná činnost žádoucí? Tak bych prosila kavalírky za tuto „mladickou nerozvážnost“ netlouct a nehubovat, ale spíše je zaměstnat, odvést jejich pozornost k jiné aktivitě, třeba k přetahování o hračku nebo aportování.
Mladí psi jsou někdy zbrklí, často se stane, že nezkušený plemeník nedokáže úplně sám fenu nakrýt a pak je určitě na místě mu pomoci. Zásadně nemanipulujeme se psem, ale přidržíme fenku a rukou vloženou pod její břicho usnadníme pejskovi akt dokončit. Nikdy mu násilím nepřehazujeme nohu, vždycky počkáme až na okamžik, kdy projeví sám chuť se přetočit. Zažila jsem několik případů, kdy taková „pomoc“ měla za následek zrazeného psa, který se při dalším krytí odmítal s fenou svázat.
Tohle všechno platí pouze tehdy, kdy má pes snahu fenu nakrýt. Pokud příchod natěšené čubinky způsobí, že se plemeník schová pod postel, je všechno špatně. V tom případě bych se přimlouvala za to, jet na krytí někam jinam.
