kavalíří barvy
míši čermákové

 

Tenkrát, v minulém století, jsem si nemyslela, že jednou přijde doba, kdy budu stát v kruhu a říkat lidem, že jejich pes je nic moc, zato ten, který stojí vedle, je ten nejlepší z nejlepších.

Prvního „papírového“ kavalírka jsem si koupila prostě proto, že jiný kavalír v roce 1987 nebyl k mání a rozhodčí exteriéru jsem se stala proto, že jsem chtěla pomoci při bonitacích (komise je složena minimálně ze dvou poradců chovu a jednoho posuzovatele plemene). A také proto, že můj tehdejší pejsek Erol výstavy nenáviděl… a já je tak milovala… Adrenalin, který provází každý vstup do kruhu, se pro mě stal drogou a já už se léta nedivím lidem, kteří skáčí bungee jumping nebo se nechají zavřít do plastikového balónu a spouští se po svahu. Přijímací a závěrečné zkoušky rozhodčích psího exteriéru jsou velmi náročné; přirovnala bych je k testům na vysokých školách, a kromě výstavních řádů, standardu a anatomie je třeba znát i poměrně dost z veterinární praxe.

Moje první výstava, z pozice rozhodčího, byla jako zlý sen. Šla jsem do toho se zcela přesnými představami, jak budu nekompromisní a jak se budu striktně držet standardu a … Všechno bylo samozřejmě jinak.

Nikdo, ani rozhodčí, není stroj. Na každého působí emoce a to ostatní okolo a najednou zjistíte, že to není tak snadné. Kde přesně je ta hranice, která dělí psy na výborné a velmi dobré? Kdy už je pes kudrnatý a kdy jen silně zvlněný? Kdy jsou oči už moc světlé a kdy jen o odstín světlejší? A takhle bych mohla pokračovat barvou čenichu, délkou těla, hloubkou hrudníku nebo úhlením; jenže nic z toho není zásadní v okamžiku, kdy do kruhu vběhne spokojený kavalírek se srstí lesklou jako atlas, vykoupaný, načesaný a dokonale předvedený. Klidně mu odpustím drobné nedostatky, protože mně prostě dostal jeho celkový vzhled radostného pejska. Naproti tomu musím velmi dlouho pozorovat za krk vláčenou chudinku se žlutýma nohama, abych se donutila ke spravedlivému posouzení.

Tohle všechno ovšem u mně platí o psech, kteří nemají hrubé exteriérové vady nebo povahu vlkodlaka; jsou věci, které ani psí kadeřník a profi handler nespraví, ale já věřím, že si rozumíme.

Předvedené psy sleduji již při nástupu do kruhu. Majitelé odevzdávají desky a řadí se podle čísel a pejskové je následují bez „korekce“, očichávají soupeře a rozhlížejí se po kruhu. Pak se s nimi jdu pozdravit. Natáhnu ke každému dlaň a nechám je, aby se se mnou přivítali. Někteří se přihlásí o pohlazení, jiní mají oči jen pro svého pána; a pak se rozběhnou kruhem ve spořádaném klusu. Pozoruji úroveň celé třídy a již v této fázi si je předběžně rozděluji. Sleduji délku těla, pevnost hřbetu, úhlení, nesení ocasu; dokonce i strmé lopatky se dají v klusu poznat podle „bubnování“ předních nohou. Pak přichází kontrola na stole. Zblízka se dívám na proporce hlavy, nechám se okouzlit sladkým výrazem tmavých očí, zkontroluji skus zubů a kvalitu srsti a u psů varlátka. Občas dostanu odměnu v podobě letmého olíznutí, kterým mi kavalírek sděluje, že mu nejsem úplně nesympatická a že se vůbec, ale ani trochu na stole nebojí.

V téhle chvíli mám většinou jasno, ale ještě si svůj úsudek potvrdím tím, že vás nechám s pejskem vyběhnout trojúhelník, abych viděla kavalíra zezadu, z boku a zepředu. Tolik k základnímu posouzení, ovšem ta pravá legrace začíná teprve tehdy, když mám v kruhu čtyři výborné jedince a je mým úkolem určit pořadí. Všichni se mi líbí, jinak by nemohli dostat výbornou známku, ale první může být jen jeden. Tady se spoléhám právě na to fluidum, které z některých psů vyzařuje. Těžko říct, takhle z hlavy, proč jeden pes tuhle „auru“ má a jiný ne. Nedá se to změřit, zvážit a nakonec ani pořádně odůvodnit, ale je to tak. Všichni jsou hezcí, ale některý z nich je pěknější a ten pro tentokrát vyhrává.

Proč píši PRO TENTOKRÁT? Protože za čtrnáct dní to může dopadnout nejen u jiného rozhodčího, ale třeba i u mne úplně jinak. Pejsek nemusí být v té správné soutěživé náladě, fenka se chystá hárat a štěněti třeba vyrostly zadní tlapky, takže má najednou přestavěnou záď… v té naší výstavní zábavě je vlastně všechno možné, proto je to tak napínavé, že nikdo dopředu neví, jak to dopadne. Nám, rozhodčím, velmi pomáhá, když máte psy na výstavu dobře připravené a tím nemyslím jen to koupání a česání, ale především výstavní výcvik, který pejskovi dovolí předvést se v tom nejlepším světle. Mám ráda, když se snažíte lehce korigovat nedostatky svého psa, třeba tím, že jej postavíte mírně šikmo, aby byl opticky kratší nebo mu na stole zastíníte oči, aby mu je prudké světlo zbytečně nezesvětlilo; tohle všechno totiž svědčí o tom, že jste ochotní hrát se mnou tu báječnou hru na vystavování a že znáte její pravidla.

No a nakonec ještě něco, co bych ráda uvedla na pravou míru. Vždy u mě vítězí nejlepší pes, ne ten, kdo ho vede. Mám mezi vámi, vystavovateli, mnoho kamarádů a známých a věřte mi, že to opravdu není ten důvod, že třeba váš pes vyhraje. Vždyť jak bych měla posoudit třídu, kde vedle sebe stojí samí mí přátelé? Ne ne, v tomhle u mě nehrají roli nějaké vztahy nebo dokonce obálky (chtěla bych vidět toho smělce, který by se odvážil nabídnout mi úplatek), ale jen standard, úprava psa a předvedení… a vyhrát může i úplný začátečník, ovšem jen tehdy, když pěkně předvede krásného psa.

Tak už se na vás všechny těším.