kavalíří barvy
míši čermákové

Dopis paní Luďky Siegrové a moje odpověď:

Klubová výstava v Průhonicích

26.9.09 proběhla klubová výstava v Průhonicích, v krásném prostředí kongresového centra Loret. Myslím, že se patří poděkovat výboru klubu za skvělý výběr místa konání i za přípravu výstavy. Co to dá práce ví jen ten, kdo někdy něco podobného dělal .Všichni jsou na ,,place“ až do pozdních hodin a ráno jsou zde opět první. A celý den s úsměvem, neb je třeba, aby se vystavovatelům líbilo a příště přijeli zas.

Velmi mě proto mrzelo, že se kamsi vytratila úroveň vystavovatelů. To co jsem viděla na této výstavě, mě dost znechutilo.Vystavovatelé pokřikovali z kruhu na známé, kteří seděli za kruhem, byla k vidění vystavovatelka, která vyběhla z kruhu se vysmrkat, další vyběhla z kruhu i se svým psem přivítat své známé a pozdravit je. Opakovaně byl k vidění pes nesený v náručí. Nechtěl chodit? Bál se? Tak asi pro něj nebyla výstava to pravé ořechové Nebo po období poklekávání u psa se rýsuje období psa neseného? Možná se dámy inspirovaly výstavou koček? Naprosto ,,dokonalé“ bylo neustálé a celou výstavu prolínající žonglování s vystavovanými psy a fenami jedné vystavovatelky, která nastoupila v kruhu fen se svou fenkou, odběhla si s ní kolečko, vystavila na stole, předala vodítko další dámě, která již byla připravena a hned přeběhla do kruhu psů, kde již byla nastoupena jiná dáma s jejím psem, toho jí předala a vyklidila pole. Toto se odehrávalo celý den. Na dotazy některých začínajících vystavovatelů, co že se to děje, jsem slyšela odpověď, že ta to přece dělá pořád. Tak co? Asi se toto chování má stát normou?

Nostalgicky jsem si vzpomněla na léta minulá a školu vystavovatele, kterou pro nás, tehdy začátěčníky dělala Míša Čermáková. Jak nám vštěpovala, že výstava je hlavně o našem psu. Ukázala nám, u které nohy pejska vedeme, jak ho učíme stát na stole, jak ho motivovat, aby se mu na výstavě líbilo. Jak se obléci, abychom byli vhodnou kulisou svému miláčkovi. Jak se v kruhu chovat, abychom vyzdvihli přednosti psa. Jak se v kruhu chovat, abychom svým jednáním neuráželi rozhodčího a nekazili výstavu všem ostatním.

Bohužel máme demokracii a asi se nešvary této doby odrazily i na některých vystavovatelích. Je to o tom, aby se od jednoho vystavovatele předvedlo co nejvíce psů, všechno v chvatu a pohoda výstavy se kamsi vytratila.

Možná by nebylo od věci, aby při zahájení výstavy poučil předseda klubu vystavovatele, jak se mají chovat, aby si výstavu užili i ostatní, ne jen pár jedinců. Možná by šlo zařadit do propozic jako ,, novinku“, že vystavovatel, který nastoupí se svým psem do kruhu, tento opustí až po posouzení všech zase se svým psem a nebude přehazovat vodítko s pejskem další osobě. Možná by na chování vystavovatelů měl více dohlížet vedoucí kruhu a neposlušné napomenout, neb rozhodčí má odpovědnost k vystavovanému psu a nebude se handrkovat s neukázněným vystavovatelem. Ale jsme přece dospělí lidé, je opravdu nutné nad sebou mít bič aby byla kázeň?

Asi se pro příště rozhodnu já i někteří jiní majitelé pejsků, zda takovou výstavu ještě někdy navštívím. A je to škoda, protože kavalíři jsou tak nádherná společnost, ve které se cítím dobře, jen se nesmí zvrhnout do účelově štvanice a honbě za tituly ve velkém.

Luďka Siegrová

Moji milí,

tím, že se o mně Luďka ve svém otevřeném dopise zmínila, se cítím povinována zareagovat. Ano, má pravdu. Všichni víme, která „nejmenovaná vystavovatelka“ přebíhá z kruhu do kruhu, protože si zvykla vozit na klubovky a speciálky více jedinců a ráda by si je všechny vystavila sama. Tedy ne že by jí to působilo až takové potěšení (on sprint spojený s překážkovým během je poměrně náročný), ale proto, že je přesvědčená, že pes, kterého vystaví ona, získá tolik potřebný titul; no a s ním pak i patřičnou hodnotu jako krycí pes nebo chovná fena. A o to tady jde – o zisk.

V okamžiku, kdy se okolo jakékoliv lidské zábavy začne roztáčet byznys, je po legraci, vždyť o peníze jde až na prvním místě nebo ne?

Je jasné, že těm „normálním“ vystavovatelům je dost líto, že jejich načesaný a perfektně připravený pejsek dostane VD za – poněkud horší úhlení zadních končetin a volnější lokty – zatím co vytřeštěný a za vodítko vláčený jedinec (nejvíc ze všeho mi připomínal sáňky v létě), který neudělá jediný krok a na stole se změní v hromádku huspeniny, obdrží od toho samého rozhodčího CACe. To prostě nemá logiku, protože jak takový rozhodčí pozná, že „vláčená vycpanina“ má to správné úhlení a pevné lokty?

Ano, chápu, po takovém zážitku se hodně vystavovatelů rozhodne se podobných taškařic vůbec neúčastnit. Vždyť také proč? Standardem popisované veselé stvoření, které má být skvělým společníkem celé rodiny, které má bez problémů zvládat i členitý terén a pro kterého celodenní procházky jsou radostným dobrodružstvím, se na takové výstavě mění v úplně jinou rasu. Dokonce je tu předváděn mezityp, tedy něco, co jako plemeno ani úředně neexistuje – malé stvoření s extrémně krátkým nosem, leckdy i s předkusem (ani to některým rozhodčím nevadí) s očima tak daleko posazenýma, že když se chce podívat dopředu, natáčí hlavu a kouká jedním okem a navíc s povahou, která je perfektní do „kenelů“, tedy do kotců, kde psi většinu času prospí nebo pročučí do prázdna, ale hlavně že neštěkají, nesnaží se dostat ven a neokusují si srst – vždyť jak by pak na výstavě vypadali, že?

Ano, i přehnaně dlouhá srst je špatně – kavalírek má mít pěkné, rovné a dlouhé osrstění, prostě takové, které mu umožní procházku na louce nebo v lese. Doma pak stačí vzít kartáč s hřebenem a za pár minut je zase čistý, ale dokážete si představit psa se srstí až na zem, se “zafutrálovanýma“ ušima, jak se radostně prohání ve vysoké trávě? Já tedy ne.

Již existuje hodně plemen, která se v posledních dvaceti letech rozdělila na „výstavní jedince a ty ostatní“, pro příklad uvádím německého ovčáka (pro výstavy přeúhleného tak, že vypadá jako mrzák), jorkšíráka (po rozbalení srsti z papilotů se pro její délku nemůže ani nažrat) nebo shar-pei (rodí se jako polotovar a je tak vrásčitý, že hned v prvním roce života musí prodělat několik plastických operací, aby vůbec přežil). Stejný scénář je připraven pro všechna plemena, okolo kterých se roztáčí byznys. Stačí, aby ve standardu bylo napsáno, že má mít pes něco dlouhého nebo velkého a hned se najde parta „zlepšovatelů“, která zmíněnou část psího těla chovem dovede k přehnanému extrému… Již je pro to dokonce i pojmenování – trýznění chovem.

Na seznamu psů trýzněných chovem je již přes padesát plemen – patří sem všechny rasy, které jsou v některých parametrech přehnané tak, že se nemohou spontánně pářit (basetům se nedaří nakrýt fenu bez podložení, jak jsou dlouzí) nebo porodit (pekinéz má tak velikou hlavu, že feny rodí výhradně císařským řezem) anebo prostě žít jako pes.

No, máme s našimi kavalíry dobře nakročeno …

Už slyším, jak se zastánci těch „výstavních“ pejsků zlobí, že přeci angličtí rozhodčí vědí, co je správné, ale když se vypravíte na anglickou klubovku tak zjistíte, že jejich chov je o nádherných, vyvážených a rozhodně ne malých psech. Dovoluji si vám připomenout moje povídání o návštěvě v Malvernu, které si můžete přečíst na techto stránkách v článku “Jak jsem potkala blenheimy” z března 2008; to jen jako důkaz, že nejsem nějaký „zaprděný“ nacionalista, který tu buší na nesprávnou stranu bubnu. A moje rada, tedy pokud o ní stojíte, je následující – na výstavě je zakázáno přebíhat z kruhu do kruhu a měnit vystavovatele u jednotlivých psů, tak to stojí v pravidlech hry a vy si můžete podat stížnost ve výstavní kanceláři a tak tohle jednání zatrhnout.

Do budoucna bych vás chtěla poprosit, aby jste pro své fenky vybírali pěkné, povahově vyrovnané a zdravé plemeníky, kteří jsou standardní ve všech parametrech. Nedívejte se jen na tituly a původ, chtějte za svoje peníze i kondici, zdraví a vyrovnanou povahu. Je to totiž na nás všech, kam se v Čechách a na Moravě bude kavalír ubírat.

Závěrem mé úvahy bych chtěla poděkovat majitelům King Charles španělů. Za deset let udělali obrovský krok kupředu. Máte nádherné pejsky se silnou kostrou a perfektní povahou. Gratuluji vám a doufám, že se budeme my, majitelé a chovatelé kavalírů, řídit vaším příkladem.