kavalíří barvy
míši čermákové

 

Když jsem dostala nabídku zajet se podívat na klubovou výstavu kavalírů do Anglie, chvíli (ale opravdu jen chvíli) jsem zvažovala, jestli bych za stejné peníze neměla ještě jednou navštívit můj milovaný Egypt… Kavalíři zvítězili a tak jsem se jednoho pošmourného rána ocitla s dalšími sedmi nadšenci v městečku Great Malvern (Plešatá hora), kde se již opakovaně anglické klubovky konají.

Trochu mě udivilo, že ve vlaku ani cestou nebyl k vidění žádný kavalír. Kromě dvou rozespalých pánů a jedné černé kočky byl Malvern bez života. Trochu připomínal scénu z detektivních románů, chyběl jen detektiv Dalglish.

Na výstavišti bylo zaparkováno pár aut, ve strážní budce popíjel nějaký strejda kafe z hrnku a v tu chvíli jsem měla nepříjemný pocit, že slavná klubovka bude nejspíš pěkné fiasko. (U Rudého moře je pořád teplo…)

Plechová hala nebyla moc velká, takže jsem při vstupu uvažovala, kam se těch pět set inzerovaných pejsků s majiteli, rodinnými příslušníky a klecemi vejde. Za dveřmi nás přivítaly dámy, které nám nabídly k zakoupení katalog a popřály šťastný den a pak už jsem se jen divila. Dva veliké kruhy byly ohraničeny židlemi, ale výstavní klece měli vystavovatelé umístěny vzadu, v boxech, které jim i pejskům poskytovaly pohodlí a soukromí. Několik prodejců nabízelo vodítka a jiné potřeby a pamlsky, pár starodávných pohárů se lesklo na zvláštním stole.

Jak jsem se později dozvěděla, byly putovní a z minulého století. Majitel vítězného jedince byl povinen zaplatit jednu libru na pojištění těch relikvií a za rok pohár vrátit vyčištěný a vyleštěný. Přišlo mi to docela úsměvné, když jsem si vzpomněla na naše klubové výstavy, kde se stoly pod trofejemi skoro prohýbají.

V kruzích vyložených šedými koberci již posuzovali paní Shealagh Waters (feny) a pan Michael Quinney (psy); k ruce jim byli dva stevardi, kteří měli za povinnost zkontrolovat, jestli jsou psíci nastoupení v kruhu tak, jak bylo uvedeno v katalogu a na závěr každé třídy zapsali pořadí šesti nejlepších jedinců; ostatní psíci i s majiteli byli bez hodnocení (zato s úklonou) z kruhu vyprovozeni. Tedy žádné velmi dobré nebo dobré… Prostě ten den nezvítězili.

Zapisovatel nebyl nutný, protože z každé třídy napsal rozhodčí ručně jen dva posudky, ovšem pak si dal záležet a o věty typu – oči, pro které by stálo za to zemřít – nebyla nouze.

Katalog byl řazen podle abecedního pořádku jmen vystavovatelů, jejich přihlášení psi měli čísla od jedničky a teprve ve druhé polovině katalogu bylo uvedeno, ve které třídě pes soutěží. Jeden kavalír mohl být přihlášen i do několika tříd a opakovaně zkusit přesvědčit rozhodčího, že je opravdu ten nejlepší. Třídy byly vypsány nejen podle věku, ale i podle počtu vítězství, které pejsek kdy získal, nebo podle barvy; pro ty byly též vyhlášeny zvláštní třídy. Jednou dokonce soutěžili i pejsci, kteří nebyli ničím výjimeční, jen byli předváděni svými vlastními chovateli.

Byl to docela mazec, ale když jsem se usadila ke kruhu psů, panu „Majklovi“ za záda a katalog pečlivě prostudovala, byla jsem v obraze. Angličtí kavalíři jsou… neskuteční. Těžko je popsat tak, aby jste měli přesnou představu o bytosti, která je chovem dovedena téměř k dokonalosti. Tedy alespoň z 80% předvedených psů.

Všichni téměř stejně velcí, poněkud nižší, než máme doma, ale kromě jednoho rubína žádní „jezevčíci“, kdepak, pěkně harmoničtí, mírně prodloužení; jen tolik, aby byli elegantní v pohybu. Od nejmenších „puppy“ bohatě osrstění, s tmavýma očima i nosem, správně vyplněnými tvářemi, perfektním úhlením i postavením zadních končetin, silnou kostrou a velmi krásným pohybem.

Nebyl tam jediný pes, který by nepostál na stole nebo který by se snažil „urvat“ z vodítka. Všichni byli předváděni volně, tedy žádné klečení u psa, ale pěkně ve stoje a při otočce byli navedeni opět k levé noze širokým obloukem okolo handlera, aby nevypadli z tempa. (Asi jsem přece jen měla letět do toho Egypta.)

Pan Quinney posuzoval klidně, ale pečlivě. Letmá prohlídka zubů, polaskání po hlavičce, promnutí přední tlapky, to aby zjistil sílu kostry, pohlazení po hřbetě, kontrola varlat, posouzení osvalení stehen a postavení zadních končetin a láskyplné popleskání po zadečku, kterým posouzení na stole končil, se odehrálo jaksi mimoděk. Žádný z pejsků neprotestoval, snad si ani nevšimli, že je to kontrola a ne přátelské setkání. Ten člověk opravdu uměl.

Po chvíli jsem se rozkoukala a začala si všímat kavalírů detailněji. Ne každý hřbet byl ideálně pevný, občas se vyskytlo i „bubnování“ předními tlapkami, které ukazovalo na strmou lopatku a ani délka nosu nebo tvar lebky nebyly vždy podle standardu, ale jako celek to byli opravdu přepychoví výstavní jedinci.

Od rána od osmi do osmnácti do večera před námi defilovali psi s příjmením Pascavale, Volney, Sorata, Pamedna, Loranka´s, Judyland, Amantra a další; došlo i na přehlídku šampionů, kde jsem na vlastní oči viděla třeba Loranka´s Celebration, Wandris Entertainer, Harana Starman, Pascavale Enchanted nebo Miletree Nijinsky… tedy pejsky, které jsem si dřív prohlížela jen v ročenkách nebo na webových stránkách. Šampionem Anglie se pejsek stává tehdy, když je oceněn na třech výstavách titulem C.C. Tento titul může na anglické výstavě dostat jen jeden pes a jedna fena, druzí získají res.C.C. a ostatní nic, maximálně pořadí 1-6 ve třídě, které je odměněno kokardou a malým diplomem.

Závěrečná soutěž byla sice napínavá, ale docela krátká. Vítězové většiny tříd byli vyrovnaní a popravdě – dokonalí. O vítěze celé výstavy soutěžil čtyř a půlletý pes Beauella Radzinski s tříletou fenou Brymarden Moon River, oba samozřejmě v barvě blenheim (vyhrál pes) a o Best puppy se utkal roční blenheim Pascavale Jai (vítěz) s o něco mladší fenkou Aranel Energie.

Byla to Energie, která mě donutila nahlas připustit, že právě tuto fenku bych měla ráda doma. Ze všech šampionů, nádherných zrzků, neobyčejných trikolorů a překrásných black and tanů se mi do srdce zasekla malá blenheimka s čertíky v očích a s pohybem připomínající malé kůzle.

Předváděl jí invalidní pán, který si spolu s ní ten den náramně užíval. Byl stále středem pozornosti, každou chvíli se z jeho hloučku ozval hlasitý smích a nikomu, ani malé fence nevadilo, že má místo jedné nohy protézu. Při finále zakopl a upadl na šedý koberec. Halou zazněl mnohohlasný povzdech a několik lidí mu přiskočilo na pomoc, ale on nechtěl vstávat; chtěl se napřed ujistit, že je jeho malá Energie v pořádku, že se příliš nepolekala a teprve pak se zvedl a dokončil kruh. Byl za svoji statečnost a lásku odměněn hromovým potleskem, kterým se nemohl pochlubit ani jeden ze šampionů.

Cestou z výstavy jsem přemýšlela jak je možné, že byli všichni tak zatraceně stejní…To přece není normální, aby byli do jednoho tak skvěle osrstění, čím je ti „angláni“ krmí nebo co s nimi dělají?

Odpověď jsem našla na nádraží. Spolu s námi tam na vlak čekala starší paní s ruby kavalírem na kšírkách. Pes to byl velmi hezký. Měl pěknou hlavu, silnou kostru, tmavý nos, ale přeci jen nebyl tak super osrstěný a sem tam se mu cosi dalo vytknout. Byl urousaný, ale velmi spokojený. Dali jsme se s jeho majitelkou do řeči. Že byla v Great Malvern klubová výstava snad ani nevěděla, ale na mapě nám ukázala úctyhodnou trasu, kterou se svým pejskem od rána zdolala. Než přijel vlak, tak nám ještě předvedla, co všechno ze základů poslušnosti její kavalírek umí.

No a tam jsem pochopila, že na výstavě jsme viděli exkluzivní „vzorek“ anglického chovu kavalírů, tedy něco jako špičku ledovce. Ti ostatní byli domácí mazlíčci, kteří doprovázeli ten den své pány na procházky a na návštěvy nebo se s nimi povalovali u televize a vůbec neaspirovali na nějaký titul – byli to zkrátka milovaní rodinní pejsci.

V tu chvíli jsem přece jen byla ráda, že jsem nejela do toho Egypta.