kavalíří barvy
míši čermákové

 

Chov psů sebou nese potřebu být znalcem v hodně oborech – genetikou počínaje přes anatomii psího rozmnožovacího ústrojí, porodnictvím, výživářstvím, etologii a psychologií konče.

Takový chovatel pečlivě vybere rodičovský pár, propočítá možnosti (samozřejmě že mu vyjde úžasná kombinace, což znamená pět šampiónů ze sedmi narozených štěňat) a zároveň si spočítá, že dny „D“( tedy dny, kdy se akt určitě povede), připadnou na pátek a neděli. Je si téměř jist, že si snoubenci „padnou do oka“, jak by také ne, vždyť vybral toho nejhezčího a za osm neděl, opět o víkendu, se bez problémů narodí štěňátka jako malovaná.

Jenže člověk míní a příroda si dělá si chce. Fenka začne hárat o týden dřív, vybraný pejsek je s majiteli na dovolené v Chorvatsku a ten druhý, neméně krásný a perspektivní plemeník se tváří, jako by se ho to netýkalo. Fenka, která se ještě ten den ráno nastavovala každému vořechovi v ulici, zahlíží na pejska očima zelenýma nesouhlasem a chovateli nezbývá nic jiného, než se plazit dvě hodiny po koberci a snažit se ty dvě trdla spojit…

Nakonec se svatba přeci jenom povede, majitel pejska jásá, jaký že je jeho chlapík šikovný frajer a chovatel si potajmu masíruje kolena a medituje o tom, jak krásný koníček je třeba taková numismatika…

Za dva měsíce (ve středu) se narodí štěňátka a chovateli teprve nastává problém – komu já je jenom svěřím? Ideální by bylo, nechat všechny děti doma. Nebo je dát nejbližším příbuzným, eventuálně kamarádům a spolupracovníkům s tím, že ve smlouvě bude následující odstavec – chovatel si vymiňuje právo v kteroukoliv denní i noční hodinu provést kontrolu prodaného štěněte… Zdravý rozum však většinou zvítězí a nebohý chovatel přece jen podá inzerát, ve kterém oznámí kynologické veřejnosti, že má ta nejkrásnější štěňátka na světě.

V tomto okamžiku začíná ta nejtěžší část chovatelství. To dá rozum, že je třeba vybrat pro každé zviřátko toho nejlepšího člověka pod sluncem, ale jak poznáme, že je to ten pravý? Chovatel se v noci budí zpocený a vyděšený sny, vedle kterých jsou televizní horrory dětskými pohádkami a zarputile čelí dotazům rodinných příslušníků, kteří se ptají, kdy už půjde ta „likvidační četa“ z domu.

Znala jsem mnoho chovatelů, kteří již po telefonu provedli lustraci případných zájemců takovým způsobem, že to snad bylo i trestné.

„Spíte s mužem v manželské posteli nebo máte oddělené ložnice?“ Tak se vyptávala jedna moje známá a když se jí dostalo odpovědi, že volající spí s manželem v jednom pokoji, byla spokojena. Štěňátko bude mít ve velké posteli dost místa a když jeden z majitelů dočasně odjede – třeba do lázní – nebude chlapeček sám, bude tam mít toho druhého. Zeptala jsem se jí kde vzala tu jistotu, že bude kavalírek spát v posteli. Nechápavě se na mě podívala a řekla: „A kde jinde by mě spát? Snad si nemyslíš, že na zemi?“

„Máte chatu nebo chalupu? Jak často tam jezdíte? Autem nebo vlakem? Kde trávíte dovolenou? Máte děti nebo vnuky? Bydlí s vámi? Jak jsou staré?“ To jsou nejčastější dotazy nás, chovatelů. Za každou otázkou se skrývá šifrovaná informace ze které se dá poznat, jestli se štěňátko dostane do těch nejlepších rukou.

Ovšem nabyvatelé pejsků, tedy noví majitelé, mají občas také zvláštní přání. Ještě dnes se bavím při vzpomínce na příhodu, která se stala jedné mojí přítelkyni, renomované chovatelce.

Po pečlivém telefonickém prověření kamarádka souhlasila, aby se volající přijela na štěndy podívat a pokud bude i potom všechno v pořádku, aby si jedno vybrala. Paní se dostavila v určenou hodinu, byla poslána do koupelny, aby si umyla ruce a pak posazena do křesla a seznámena s pejsky. Nakonec byla shledána jako vhodná osoba k tomu, aby jí patřila kavalíři holčička.

Nevím, z čeho tenkrát měla větší radost, jestli z toho, že uspěla u prověrky nebo proto, že bude mít černo-zlatou fenečku, ale souhlasila i s tím, že si vezme týden dovolené, aby si štěňátko hezky zvyklo. Nakonec, zcela psychicky zmanipulovaná, pronesla památnou větu: “Paní chovatelko, přidám vám nějaké peníze a buďte tak hodná, naučte mojí holčičku plavat. Máme u domu bazén, tak aby se nám neutopila…“

Milí chovatelé, nenechte se odradit a dál lustrujte, prověřujte a kontrolujte „své“ majitele, protože kavalíři si to opravdu zaslouží.